DSC_8110
Krvavý rituál
(Text: Lenka Klicperová, Lidé a Země)

Čtrnáctiletá Danielle upírá v šeru rákosové chýše do kamery široce rozevřené laní oči. „Za měsíc se budu vdávat, před svatbou mě obřežou. Musí to tak být, je to naše tradice. Nejvíc mě mrzí, že si pak už nebudu moct hrát se svýma kamarádkama a budu muset dělat jenom to, co řekne manžel…“ Obřízka? Danielle přesně neví, o co jde. Neví, jaká bolest ji čeká a jen tuší, jak jí rituál změní život. Tu bolest si ale bude pamatovat stejně jako většina afrických žen až do smrti.

Danielle žije s rodiči v malé chýši v elmolské vesnici na břehu severokeňského jezera Turkana. Do školy nikdy nechodila, vyrábí náhrdelníky z korálků. Lidé jejího kmene žijí na březích jezera Turkana odedávna a tvoří nejmenší kmen Afriky. Dnes už jich ale zbývá sotva pár. Kolik, nikdo přesně neví. Odhadem podle samotných El Molů žije v oněch dvou vesnicích tak 60 příslušníků kmene. To jsou ti, v jejichž žilách koluje „čistá“ elmolská krev. Mísí se totiž již léta s příslušníky dalších kmenů obývajících jezera – hlavně s Turkany a Sambury.

Život na březích jezera Turkana je tvrdý. Ale Elmolka Danielle nikdy nic jiného nepoznala a pravděpodobně nepozná. Ví, že se brzy provdá, rodiče tak rozhodli. A ví, že pro ni není jiná cesta. Bojí se.
„A co kdyby sis mohla, Danielle, vybrat? Chtěla by ses vdávat?“ ptám se jí. Danielle sedí přede mnou na jednoduché železné posteli, která kromě starého kufru tvoří skoro jediné zařízení elmolského obydlí. Krk jí zdobí masivní náhrdelník z korálků, tradiční elmolská ozdoba. Vlastně z ní jsou asi nejvíc vidět růžové plosky nohou a bělma, jinak se skoro ztrácí v příšeří, které tu panuje. Ve chvíli, kdy vyřknu otázku, si už uvědomuji, jak je v tomhle kraji bezpředmětná. Danielle skoro netuší, co slovo vybrat vlastně znamená.
„Musím následovat vůli rodičů. Nechci se vdávat, ale musím. Nemiluji svého budoucího muže. Matka mi vysvětlila, co všechno budu muset po svatbě dělat. Vím také, že mne obřežou. A bojím se toho,“ říkají stejně jako ústa její oči. Strach je v nich vidět.

Daniellinu budoucímu manželovi je pětadvacet. Mohla dopadnout i hůř. Neví, proč jí vybrali zrovna tohoto mladého muže. Pravděpodobně se prostě rodiny dohodly. Na Turkanu udeřily zlé časy, už dlouho je tu strašné sucho. A ve zlých dobách si lidé, hlavně příbuzní, musejí pomáhat. Rodiny počítají s tím, že až se stanou příbuznými, budou se navzájem podporovat. A to je pro přežití v drsné zemi důležitější než Daniellino štěstí nebo vzdělání.
Danielle si myslí, že s manželem bude šťastná, až přijdou děti. Neumí si představit, že by mezi dvěma lidmi mohla existovat láska bez toho, aniž by měli ti dva děti...

„El Molové dělávali vždy úplnou obřízku, ale teď už se to mění, teď už odstraňujeme většinou jen klitoris,“ říká mladá Asunta Lenotov, osmnáctiletá svobodná elmolská matka. Má dítě se samburským mužem, který se o něj ale nehodlá nijak starat a všechnu zodpovědnost velmi ochotně přenechal Asuntě.

„Mě obřezali, když mi bylo 15. Obvykle se dnes ale obřezává dřív, hned po první menstruaci. Je to kvůli časným těhotenstvím, dívky většinou hned počnou dítě. Dnes už se také mohou rozhodnout, zda chtějí podstoupit úplnou obřízku (tj. odnětí malých i velkých stydkých pysků) anebo jen klitoris. Já jednou viděla, jak strašně krvácí úplná obřízka, to bylo strašné. To jsem nechtěla. Ale dělat se to musí, je to tradice,“ vypráví mladá dívka se zuby hnědými od neustálého žvýkání tabáku. Teď už ji prý nic nebolí a nemá v souvislosti s obřízkou žádné potíže. Ani prý nikdy neslyšela, že by některá z žen měla kromě velké ztráty krve kvůli této tradici nějaké zdravotní problémy. „Kdyby bylo na mne, obřízku bych ale zrušila, kvůli té strašné bolesti. Starší z vesnice nás ale neustále nutí, abychom to dělali,“ pokračuje Asunta.
„Přála bych si to zastavit, ale nemám k tomu žádné právo,“ smutně se usměje a v ruce při tom žmoulá náhrdelník z pštrosích vajec. Dárek od otce, který dostala hned pár minut po své obřízce.
V šeru rákosové chýše se krčí vyzáblá postava kost a kůže. Stařena váží tak maximálně třicet kilo, víc ne. Matilde Lemoto, jež je chodící archiv zdejší elmolské populace. Neví, kolik jí je let, ale musí to být určitě přes šedesát. Stáří je na Turkaně nezáviděníhodné. Není dostatek jídla ani pro zdravé dospělé. Kdo by se staral o nemohoucí stařenu? Ani její dcera a její děti nemají co do úst.
Matilde přišla ve svých čtrnácti letech do domu svého manžela, kterého jí vybrali rodiče. Byla jedinou ženou svého muže, většina El Molů je už dávno pod vlivem křesťanství monogamních. „Před obřadem rodiče dívky podojí krávu, smíchají mléko s vodou a polejou tím tělo dívky. Teprve pak je připravena snést tu bolest. Když je po všem, zůstane tři dny v domě rodičů, tam, kde ji obřezali. Pak se přestěhuje do domu rodičů svého manžela. Další tři dny zůstává u něj. Po tři dny hoří v jeho chýši oheň. Pak jej uhasí, a to znamená, že dívku přijal jako svou ženu se všemi jejími povinnostmi. Můj manžel mi dal ještě k dobru dalších pár dní, než se mnou začal spát. První měsíc to ale pořád strašně krvácelo a bolelo,“ vzpomíná Matilde. Její dcery jsou plně obřezané. Když je obřezávali, cítila prý dvojnásobnou bolest. „Jednou proto, že jsem věděla, jak to bolí a podruhé proto, že jsem věděla, že teď je ztrácím.“

Agata Lekapana je elmolská obřezávačka. Je jí osmačtyřicet a své řemeslo se naučila od své matky. Kromě obřízek také asistuje u porodů. Dokáže si prý poradit s ledasším. I otočit dítě v děloze, pokud má před porodem nesprávnou polohu. Naučila se to na semináři, který tu pořádala keňská vláda, aby zlepšila poskytování zdravotní péče v regionu. A na semináři se také dověděla, že úplnou ženskou obřízku je třeba postupně zastavit. Ona sama preferuje jen obřezávání klitorisu. Sama je úplně obřezaná, vlastníma rukama obřezala své dcery. Její nejmladší dceři je dvanáct let. „Nechtěla jsem, aby ji někdo jiný ublížil, já to přece umím nejlépe,“ vysvětluje Agata. Bylo by to proti zvyklostem, kdyby svou dceru neobřezala.
„Je pravda, že obřezaná žena necítí žádné potěšení ze sexu. Tak je to prostě v naší kultuře dáno. Sex je pro nás pouze nástroj k plození dětí a potěšení muže,“ uzavírá žena s žiletkou a gumovou rukavicí v klíně. Za pár týdnů bude pravděpodobně asistovat u obřízky mladé Danielle s velkýma laníma očima a smutným úsměvem. Snad se jí podaří provézt obřízku co nejšetrněji.

V Nangidě u Samburek
O něco jižněji se rozkládá teritorium dalšího keňského kmene, který praktikuje ženskou obřízku – Samburů.Vesnice Nangida nedaleko řeky Ewaso Ngiro vypadá v měkkém podvečerním světle až kýčovitě, jako z romantického filmu. Od řeky k ní míří několik barevných ženských postav obtěžkaných kanystry s kalnou vodou z řeky. „Sopa,“ zdraví mne hlasitě a hned se line proud dalších samburských zdvořilostních frází. Za dobu, co zde s kolegyní pracujeme na sběru materiálu k ženské obřízce, se z nás staly kamarádky. Doslova. Po večerech sedáváme kolem ohně a povídáme si. Muži, natož bělochovi, by Samburky nikdy nesvěřily obřízková tajemství a detaily rituálu. Nás vzaly jako přítelkyně. Na oplátku jim zase vyjevujeme tajnosti života nezávislé bílé Evropanky. Nesmírně je to zajímá. Z některých otázek člověk nevychází z údivu. Díky tomu ale získávám naprostou důvěru žen a privilegium být aspoň na chvíli jednou z nich.

Stará Cecilia Lepalo bere do ruky ošmudlanou žiletku, která by jí věkem mohla konkurovat. Vybaluje ji z koženého vaku, v němž si přinesla vše, co k provedení obřízky potřebuje. Před maňatou se schází hlouček žen. V jeho středu Cecilia obleče mladé dívce tradiční kožený oděv, obarvený hlinkou na rudo. Navléká jí speciální náhrdelník, uši ozdobí mosaznými točenými náušnicemi, na nohy přijdou slavnostní sandály. To vše smí dívka nosit v jeden jediný den – v den, kdy se stane ženou. V den, kdy bude obřezána. A dívka jen tiše otočí hlavu, zatne zuby a přes strašlivou bolest se snaží nevydat ani hlásku, jak se na statečnou a dospělou ženu sluší.
„Strašně to bolelo. Nepředstavitelně. Ale pak jsem na sebe byla hrdá, že jsem to dokázala. Žemám najednou ve vesnici nějakou cenu, že si mě lidé váží,“ vzpomíná na svou obřízku mladá Samburka Elisabeth Gotea.
Samburové věří, že zevní genitálie jsou něco, co přikrývá vaginu stejně jako třeba vlasy hlavu. A že se dají odstranit stejným způsobem jako vlasy nebo chlupy – tedy ostrým předmětem. Nikdo netuší, proč se tak děje, zda má dávný rituál nějaké praktické základy, ani jak vznikl. Pokud žena není obřezaná, není podle Samburů zodpovědná. Nemá pro společnost žádnou cenu, je to jen dítě. Teprve s obřízkou může vstoupit do manželství a k stáru získat jakous takous vážnost.

Obřezávačka Cecilia tvrdí, že při obřezávání necítí žádnou zvláštní radost ani bolest. „Obřízku dělám proto, že je to naše tradice a bez ní by se dívky nevdaly. Dělám to pro jejich dobro. Myslím si však, že by bylo dobré obřízku zakázat, přináší velké komplikace při porodech,“ vypráví Cecilia, zatímco si chystá velkou kozí kůži a z váčku vytahuje žiletky. O jejich sterilitě se ovšem dá velmi důkladně pochybovat. Přesto ženy tvrdí, že v jejich okolí nikdy nikdo na komplikace po obřízce nezemřel. Na infekce a horečky, které při tak brutálním výkonu v absolutně nesterilním prostředí provázejí obřízky, mají léčivé byliny. Cecilia ví, že je v Keni ženská obřízka oficiálně zakázaná. Ale ruka zákona do odlehlé buše na severu země nedosáhne. A kdyby náhodou vláda chtěla začít dodržování zákazu kontrolovat – Cecilia se místo obřezáváním bude živit rozením dětí.
Většina starších žen je u Samburů obřezána kompletně – byly jim společně s klitorisem odstraněny i malé stydké pysky. Hlasité protesty nejrůznějších světových organizací však přece jen způsobily posun od starých zvyklostí. Mladší dívky už podstupují „jen“ lehčí formu obřízky – je jim při rituálu odejmut pouze klitoris.

Co na to muži?
„Moje první žena byla obřezaná,“ říká Carls Waineina, v jehož žilách se mísí samburská a kikujská krev. Vyrostl ve vesnici poblíž Maralal, nyní však žije ve městě mimo teritorium Samburů, v Naivashe. Vystudoval v Nairobi vysokou školu, pobýval dokonce v USA a v Nizozemsku. Carls vysvětluje, jaké to pro muže je spát s obřezanou ženou. Proniknutí do ní je prý přímější. „Ženy Samburů prostě milují sex. Proto jsme začali dělat obřízku – abychom je odradili od přílišné promiskuity. Pro obřezané Samburky je však sex bolestivý proto, že s nimi jejich muži neumějí správně zacházet. Pro Sambury je sex jen cesta k výrobě dětí, nic víc,“ vysvětluje Carls. Sám tvrdí, že své dvě dcery nechá obřezat.
Do vesnice na naše přání ženy povolávají skupinu moranů, mladých válečníků. Jsou proslulí svou krásou a zdobností, také jsou to většinou pěkně namyšlení floutci, kteří si myslí, že jim každá Evropanka bude zobat z ruky. Bohužel jim to často vychází a oni snadno přesvědčí bělošku na dovolené o své nehynoucí lásce. Důvod jejich zájmu o bílé ženy je ale prozaičtější – peníze.
Morani oblečení prakticky jen do korálkových aplikací, usedají pod vysokou akácii před vesnicí. Chvíli se stydí, a tváří se hrdě a nepřístupně, pak se jejich chlad ale podaří zlomit. Najednou se rozpovídají.
„Neobřezanou bych si nikdy nevzal! Neobřezaná je jenom dítě, nemá žádnou zodpovědnost,“ horlí jeden přes druhého.
„Já taky nejsem obřezaná – myslíš tedy, že jsem nezodpovědné dítě?“ ptám se.
„To je něco jiného, ty jsi Evropanka. Tebe bych si vzal i neobřezanou,“ nabízí se rovnou jeden z pohledných mladíků. To mi musí stačit, lépe to vysvětlit neumí. Vlastně nemusí. Samburové zkrátka považují své tradice za dané a neměnné. I když – možná se přece jen blýská na lepší časy. I tady žijí ženy, které už cítí, že doba pokročila a že by se proti krutému zvyku mohly ozvat. Mladá matka Elisabeth Gotea je jednou z nich. Snaží se chodit po vesnicích v okolí a mluvit s lidmi o škodlivosti obřízky, snaží se je alespoń přesvědčit, aby obřezávali pouze klitoris, když už se bez obřízky neobejdou. Věří, že jednou budou obřízku Samburové dělat jako rituál, při kterém vyteče jen symbolicky pár kapek krve.
Jenže ta doba je ještě daleko. Zatím mají obřezávačky Cecilia a Agata stále dost práce pro blaho tamních dívek.

Další články naleznete např. zde:

www.lideazeme.cz
http://www.lideazeme.cz/clanek/posledni-z-el-molu
http://www.lideazeme.cz/clanek/obrezane